Želva a orel

Želva žila v jednom skalním sedle. Nad sebou měla modré nebe
a pod sebou zelenou trávu, nic jí nescházelo. A přece…
Na špici skály měl hnízdo orel. Orel létal nad krajinou, a kdyby
se nebál, že si spálí peří, dokázal by vyletět až ke slunci.
Želva ho celé dny pozorovala. Zlobila se na své těžké pomalé tělo
a myslela jen na to, jak se naučit létat.
Jednou se vypravila za orlem až na špici skály.
„Nauč mě létat,“ prosila, „a já ti budu nadosmrti sloužit.“
„Nepotřebuji, aby mi někdo sloužil. A ty nepotřebuješ létat,“
odpověděl jí orel. „Každý z nás byl stvořen k něčemu jinému. Tvým
domovem je země a tvým domem je tvůj krunýř. Mým domovem je
obloha – a můj dům? To je jen tohle ubohé hnízdo na skále. Každý
se má radovat z toho, co má.“
„Ale já chci létat!“ trvala na svém želva. „A neodejdu, dokud mě
to nenaučíš.“
Orel poznal, že mluvit k želvě je stejné jako mluvit do skály. Vzal
tedy želvu do pařátů a vznesl se s ní na oblohu.
„A teď si leť!“ zvolal a pustil ji.
A želva padala jako kámen a dole na kamení se roztříštila.

Vyprávěl jsem o želvě, ale myslel přitom na lidi,
kteří touží po nemožném, na rozumnou radu neslyší,
a sami si pak škodí.