O RECEPTU NA BUCHTY

Když šel Hloupý Honza do světa, dostal do ranečku buchty od maminky. Dál už to asi znáte. Ale možná už nevíte, kde se vzal ten vynikající recept na buchty, co se sami proslavily.
Honzova maminka se jmenovala Anička. Věřte nebo ne, také byla kdysi mladá. Nebyla to ovšem její jediná dobrá vlastnost. Byla také pracovitá, učenlivá a měla srdce na pravém místě. A byla moc hodná, zkrátka děvče jako lusk, tak akorát na vdávání. Dokonce už i ženicha měla vybraného. Jenže ouha. Byl tu jeden háček. Mladá Anička totiž neuměla moc vařit. A kdo by chtěl takovou nevěstu? Její Jiřík ji měl sice rád, ale nehodlal se s ní oženit, dokud se nenaučí upéct alespoň pořádné kynuté tvarohové buchty, protože jak víte, láska prochází žaludkem.
Anička celá nešťastná utíkala za maminkou, budoucí Honzíkovou tchýní a všechno jí pověděla.
„To víš, holka, vdávat se, to není jen tak,“ povídá maminka, zatímco jí Anička pláče do klína. „Ale neboj se, poradíme si. Nejlepší recept na tvarohové buchty široko daleko má babka Troufalka, která žije hluboko v lese. Máš dost odvahy na to, aby sis pro něj šla?” Aničce se rozzářily oči. „Pro Jiříka bych šla třeba do pekla!”
Maminka se od srdce zasmála: „To naštěstí nemusíš. Ale na babku pozor! Zlá sice není, ale škodolibá určitě. A taky pěkně mazaná. Nenech se od ní nachytat!“
„Nenechám!” vykřikla Anička a bez rozmyslu i rozloučení vyběhla směrem k lesu.
Šla dlouho, ale les už dobře znala, a tak se nebála a nebloudila. Mýtinka s chaloupkou se před ní najednou otevřela, jako by Anička rozhrnula závěs z větviček a jehličí. Před chaloupkou stála o velkou sekyru opřená malá a docela ošklivá babička. „Jen pojď, děvče, už na tebe čekám,” zaskřehotala. Ustoupila od sekyrky a nechala ji spadnout na zem. „Tak ty bys ráda můj tajný recept na tvarohové buchty, viď? No moc se nediv, já vím všechno. I to, že mi po vsi říkají baba Troufalka! Ale to si s těmi syčáky vyřídím později. Ten recept si musíš, holka, zasloužit!”
„A jak, babičko?” zeptala se Anička. „Mám málo dřeva na otop. Když naštípáš touhle sekyrkou celý stoh dříví, povím ti svůj recept.” „To bude hračka,” zatleskala Anička a měla radost, že to tak dobře dopadlo. Ona byla totiž Anička pracovitá a dříví štípala i doma. Jenže se radovala příliš brzy… Se sekyrou totiž ne a ne pohnout. Byla příliš velká a těžká na její ruce. Babka Troufalka se jen smála. „Času máš, kolik chceš, křehotinko,” zavolala na ni a zalezla do chaloupky. Anička se dala do pláče. „Ach, Jiříčku můj milovaný, hledej si jinou nevěstu. Snad s ní budeš šťastný, tak jako bych já s tebou byla bývala.” S těmito slovy ukápla jí slzička na topůrko sekyrky a ta se nad ní slitovala. „Za to, že nemyslíš jen na své štěstí, ti k němu dopomohu,” řekla sekyrka a sama Aničce vklouzla do dlaní. Najednou byla lehká jako pírko a do večera byla Anička s prací hotova.
Babka Troufalka, vzteky celá bledá, vylezla z chaloupky, v ruce svitek s receptem a křikla na Aničku.“ Tady máš to co chceš a zmiz mi z očí! Víckrát se sem nevracej, rozumělas?!” Anička rozuměla velmi dobře a domů div neletěla. Ještě v noci si celá udýchaná stoupla k plotně a upekla ty nejvoňavější buchty široko daleko. Pekla je i na veselku. Jak už víme, tak se z lásky narodil Aničce a Jiříkovi Honzík, který potom dostal buchty na cestu do ranečku, aby si i on našel skrze buchty svou lásku. Ale to už je jiná pohádka.
Tak už víte kluci a holky, jak to bylo s buchtama? A něco vám povím. Já ten recept mám taky. A peču ty nej buchty, co vaše rodiče jedli. Ale já si nevěstu nehledám, já už svou lásku našel. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.