Osel a vlk

Není osel jako osel. Jeden osel měl za ušima. Pásl se na louce, když
tu najednou spatřil, že se k němu žene vlk.
Náš osel se rozběhl, ale běžel docela pomalu a klopýtavě. Předstíral,
že kulhá, a při každém kroku zahýkal bolestí.
To vlka zarazilo. „Ty osle,“ povídá, „tak jako tak tě sežeru, ale
pověz mi napřed, co se ti to stalo?“
„Ale skákal jsem přes ohradu na cizí louku a zadřel jsem si do
kopyta třísku. Au, to bolí! Už se těším, až mě sežereš!“
„Ty se těšíš?“ divil se vlk. „A proč, ty osle?“
„Protože mě sežereš i s mou bolestí. Až mě spolykáš, sám si zarazíš
tu mou třísku do žaludku!“
„Takový hlupák nebudu,“ prohlásil pyšně vlk. „Já ti tu třísku napřed
vytáhnu. Ukaž kopyto!“
Osel nastavil kopyto, a jak vlk pěkně zblízka hledal třísku, zatmělo
se mu najednou před očima. Osel totiž pořádně vykopl a vyrazil
vlkovi všechny zuby. A povídá: „Teď mi, vlku, pověz, kdo z nás dvou
je větší osel? Ty jsi přece od přírody řezník, tak proč si hraješ na
lékaře?“

A takhle to dopadne často i s lidmi,
kteří se hrnou do věcí, které jim nepřísluší.