Pastýř a vlčata

Jeden pastýř našel ve vlčím doupěti čtyři opuštěná mláďata. Vzal
si je domů a krmil je ovčím mlékem a chlebem. Staral se o ně
a vychovával je líp než ovčácké psy.
Však si od nich také hodně sliboval.
„Až vyrostou,“ říkal si, „budou chránit moje vlastní stádo jako
věrní psi. Ale protože mají vlčí krev, budou v noci chodit na lup
k jiným stádům a cizí ovce přiženou do mé ohrady –“
Měl to mazaně vymyšlené a nemohl se dočkat, až vlčí mláďata
vyrostou.
Ale dočkal se ošklivého překvapení. Sotva vlci dospěli, přeskočili
v noci ohradu a všechny jeho ovce zadávili.
Už byli dost silní, aby se mohli postarat sami o sebe, a navíc
poznali natolik lidské zvyky, že dokázali obelstít pastýře a jejich
psy v celém kraji.
Ovčák naříkal nad ztrátou svého stáda a ostatní pastýři mu řekli:
„Zasloužil bys ještě větší trest. Vždyť jsi ovčím mlékem zaléval zlo,
které bylo potřeba hned v zárodku zničit!“

A měli pravdu. Kdo podporuje špatnost,
musí počítat s tím, že sám se stane její obětí.