VÁNOČNÍ TRABLE VODNÍKA ZELENKY

Mrzlo až praštělo, prosinec se přihlásil se vší svou zimní silou. Starý, mrzutý vodník Zelenka seděl u malých kamínek a žehral na výskající děti, které bruslily nad jeho hlavou.
„Slyšíš to, Lojzíku? Už tam zase vyvádějí a ničí led. To tam můžu chodit každou noc, abych všechny ty rejhy vyhladil, a stejně je to tu druhý den zas. Vodník aby se sedřel!“
Lojzík, vodníkův dlouholetý kamarád, veselý kapřík, se podivil: „Ty chodíš v noci upravovat led? Nikdy jsem si toho nevšiml.“
Zelenka se zamračil: „No, nechodím. Vždyť by to nemělo význam! Ale kdybych chodil, tak bych se určitě sedřel.“
Lojzík se pousmál. Vodník byl sice bručoun, ale už spolu leccos zažili a měl ho rád.
„Zelenko, měl bys už pomalu připravovat vánoční výzdobu. Štědrý den je tu co nevidět.“
Vodník se zašklebil: „Už jsi někdy viděl, že bych to tu zdobil? Copak jsem jako ty blázniví lidi tam nahoře? Vánoce mě nezajímají, na Ježíška nevěřím.“
Kapřík se zamyslel: „Jednou jsem tě viděl zdobit vrbu pentličkami na protějším břehu, tam u hráze. Ale to bylo v létě.“
„Jo, zdobil,“ přikývl Zelenka, „ale kvůli děvčatům. Aby si přišla pentličky posbírat a já je mohl stáhnout k sobě. Jenže tenhle fígl už dávno nefunguje. Naposledy mi sem skočila, asi tak před sto třiceti lety, stará Kolohníková. Ale ne kvůli pentličkám, nýbrž kvůli několika skleničkám, co si dala po cestě z trhu na posilněnou. Byla tak nasáklá, že mi zamořila rybník a pulci do rána zpívali: Vyvalte sudy.“
Lojzík jen pokrčil rameny: „Jak myslíš. Ježíšek k tobě zase nepřijde, nenajde tě tu, víš? Měl bys pověsit aspoň pár světýlek. Mám nějaká navíc, přinesu ti je, chceš?“
„Nechci!“ odsekl vodník. „Říkám ti to každý rok. A mimochodem, jak by se ke mně asi dostal, he? Umíš si představit Ježíška ve skafandru?“
Lojzík to vzdal. Každé Vánoce se snažil vodníka umluvit, aby jeho malý příbytek ozdobili. Rád by mu s tím pomohl, ale veškerá snaha byla marná.
„Zelenko, jsi nenapravitelný. Jen si dej pozor, aby se to tvoje škarohlídství jednou neobrátilo proti tobě!“
„Prosím tě, co by se asi tak mohlo stát zkušenému, životem protřelému vodníkovi? To spíš ty si dej pozor, ať neskončíš na štědrovečerní tabuli. Zrovna včera jsem tu viděl sedět dva rybáře. Měli vysekanou díru do ledu a čekali, až se nějakej chudák nachytá. Nerad bych, aby jeden z nich olizoval tvoje kostičky.“
Lojzík otráveně zvedl oči k hladině: „Copak jsem nějaký začátečník? Poznám nástrahu na dálku, já se chytit nenechám, to se neboj. A dost řečí, plavu prohnat plotice od sousedů. Ta nejmladší vyrostla do krásy, všiml sis?“
Druhý den ráno čekal Zelenka, jako každý den, až Lojzík připlave na snídani. Ale kapřík nikde. Nepřiplaval ani v poledne, ani k večeru. Vodník měl zlé tušení a vydal se kamaráda hledat. Prošel celý rybník třikrát tam a zpátky, podíval se za každý kamínek, na dně převrátil všechno bláto. Bohužel marně.
„Tak ho ti rybáři přece jen dostali,“ zašeptal nešťastně. Dal by všechno na světě za to, aby se mu přítel vrátil.
Další den už se mu vůbec nechtělo vstávat. Byl velmi smutný a pořád myslel na to, co se asi s Lojzíkem stalo. Najednou ho ale něco napadlo. Oči se mu rozzářily.
Vyskočil z postele a začal spěšně nazouvat své červené botky.
„Uklidím to tu, nazdobím, rozsvítím světýlka, dojdu na břeh pro stromeček. Ano, tohle přesně udělám!“
Vyrazil do blízkého lesíka, kde u potůčku nasbíral oblázky, vybral pěkný stromeček a už se zase vracel domů. Poklidil světničku, postavil smrček, oblázky pomaloval jako ozdoby, vypůjčil si od sousedů světelný řetěz a na špičku stromečku posadil mořskou hvězdici, kterou mu předloni přivezl bratranec z Rudého moře.
„Tak a jestli nějaký Ježíšek existuje, teď mě určitě najde. A já si nepřeji nic jiného, než aby se mi můj drahý přítel Lojzíček vrátil domů.“
A nastal Štědrý den. Zelenka už od rána netrpělivě přecházel od okna k oknu, občas vyplaval k hladině. Po obědě však začal propadat beznaději.
Vždyť to věděl. Žádný Ježíšek není a přání mu nesplní.
„Jen jsem si zbytečně přidělal práci, všechno bylo k ničemu,“ bručel si lítostivě pod vousy.
Nešťastný a vyčerpaný usnul.
Už byla tma, když ho probudily hlasy a dupání na břehu rybníka.
„Tak a teď ho vrátíme zpátky, ať si ještě užije spoustu krásných dní,“ zazněl dětský hlásek.
Pak šplouchnutí.
Zelenka zbystřil. Vyskočil od stolu a běžel ke dveřím. Otevřel… a tam — LOJZÍK!
Vodník ho radostně objal a zmáčkl tak, že kapříkovi málem odskočily šupiny.
„Zelenko, počkej, vždyť mě umačkáš!“ smál se Lojzík.
„Kamaráde, já měl o tebe takový strach. Kde jsi se toulal?“ utřel si vodník dojatě slzy.
„Byl jsem u lidí. Měl jsi pravdu, když jsi mě varoval. Nedával jsem pozor a chytil se na jednu z těch nástrah. Ale ti človíčkové se ke mně chovali moc hezky. Krmili mě, hladili, jejich pulec si se mnou pořád hrál a nakonec mě vrátili zpátky do rybníka. Krásně jsem si to užil.“
Kapřík se překvapeně rozhlédl kolem sebe.
„Zelenko, ty máš vánoční stromeček! A dokonce i s hvězdou! To je nádhera, nemůžu tomu uvěřit!“
Vodník stydlivě sklopil oči, chvála ho potěšila.
Celý večer i půl noci si pak staří kamarádi spolu povídali. Kapřík měl totiž spoustu zážitků k vyprávění.
Když se nad ránem rozešli a vodník Zelenka ulehal do svého pelíšku z měkkých řas, podíval se na svůj překrásný vánoční stromeček a vděčně zašeptal:
„Děkuji Ti, Ježíšku.“