Umírající.

Zžíral ho vztek a smutek. V hlavě se mu mísilo všechno dohromady. Neměl nic jen rozbitý promítač času a vizi, že bude a musí žít ještě dva tisíce let než se Osmí dostane z vězení.
Osmí byl jediný, kdo si s ním v radě rozuměl, on si rozuměl se všemi, ale Dvanáctý ne, Dvanáctý viděl skrz ně cítil, co chtějí, co zamýšlejí. A viděl, jak je moc korumpuje. Osmí byl jiný, snažil za každou cenu vyjít vstříc všem.
Vypadalo to bledě. V nitru Ilhariské věže se zabednily odpůrci a kolem dokola byly obklíčeni spojenci. Louka a les za nimi byli posety mrtvými jak bitva postupovala, ale pokuď mrtvola nesmrděla pod nos nikdo se o ní nezajímal
"Končí na začátku." pomyslel jsi Dvanáctý.
Vše to tu začalo a tady to skončí.
"Taková neúcta k životu" Kroutil hlavou, když sestupoval po kraji skalnaté věže úzkou cestičkou.
Pak ho to napadlo. Druhý opravdu chtěl radě vzít nesmrtelnost. Osmého absence by dala Aie, dceři správce, čas. Měla by být jeho protipólem. Půl anděl a půl démon, jak pohádkové. Dobro proti zlu. Alespoň budou vyrovnaní. Druhý často poukazoval na fakt, že nesourodost silných je jejich největší slabina. Zapadalo to do sebe. Nechat ostrov dvěma vyrovnaným hybridům by se zdálo i docela chytré. Ale dvanáctý nechtěl jen tak pro to zemřít. Nemohl vždyť se viděl v budoucnosti.
Na půli cesty dolů zahlédl Osmého v doprovodu dvou stráží jak míří ke spojencům.
Naplnil ho vztek. Vztek na sebe sama. "ZATRACENĚ!" zařval a rozběhl se dolů.
Musím najít ostatní a říct jim, co chce Druhý udělat. Pomohou mi ho zastavit.
Studený vítr ve výšce mu nepříjemně proudil skrz šat. V hlavě se snažil přijít koho má požádat.
První byl mrtví, ironie na mága co vytvořil kouzlo neumírajících.
Druhý, bratr prvního, je chtěl právě popravit, dříve krotil bratrovy bláznivé nápady a dokázal Prvnímu domluvit.
Třetí byl také mrtví. Dělal vše co mu první řekl, kdysi velký válečník, čestný a loajální, Prvního poskok.
Čtvrtou nic nezajímalo, hlasování se vzdávala a dělala jen to co pro ní mělo smysl, ani nevěděl, proč byla v radě.
Pátý byl striktní zastánce pravidel bývalý Gladiátor. Také po smrti, když se postavil Osmému. "Jaká blbost..." pomyslel si Dvanáctý. "... ZATRACENÁ RADA! Měl nás vzít všechny!"
Šestý byl kdysi nájemný vrah a jeho myšlení tak zůstalo.
Sedmí Elfí stařešina Bývalý poradce Císaře vynikal svou vzdělaností a intelektem.
Osmí prokletý dobrák mág pěti elementů. Určitě by mu pomohl... Opět ho naplnil vztek a kopl do kamene.
Devátá měla být Osmého družka, ale vyměnili jí za Průzkumníka z krvavých ostrovů, alchymistu.
Desátý byl orkský šaman čestný a znalý v bylinkách přeborník v léčitelství, ale výbušný. Jedenáctá, němá elfí dcera jednoho ze tří potomků císaře. Nikdy jí neviděl rozčílenou. Jen smutnou. Měla umět zakřivit realitu podle své vůle nicméně Dvanáctý nikdy neviděl jestli to opravdu umí.

Šestý tedy! Rozhodl se na konci cesty dolů. Byl sice nebezpečný, ale jako jediný mohl zastavit druhého z jeho pomocí. Tedy kromě Osmého, ale Osmí si právě přál zapomenout. Cítil to z něj u soudu.
Mohl by ho vysvobodit. Bylo by to víc než jednoduché.

"Čistá mysl a ostrý nůž dokáží zázrak." To bylo heslo Šestého. Zamířil tedy do stanu kde vojáci nejvíc řvaly. Nahlédl dovnitř a uviděl čtvrtou jak si obmotává všechny muže kolem prstu.
"Co tahle tady dělá!" zaklel.
"Ale ale ale.." zahlédla ho.
Dvanáctý zmizel ze stanu a rychlým krokem šel pryč.
"Neutíkej cukrouši." vyběhla za ním.
"Hned se vrátím, nikam nechoďte!" zavolala do stanu s úsměvem.
"Kam jdeš!" zavrčel Dvanáctý.
"Páni." podivila se jeho tónu. "Nejdeš náhodou za tím hybridem, protože kdyby ano, tak bych tě musela zastavit a to bych vážně nerada..." Ironie v jejím hlase ho rozzuřila ještě víc. Provokace obyčejně přehlížel, ale tahle zasáhla moc hluboko.
"Jsi opilá...." snažil se utěšit sám sebe. Zastavil se a zhluboka se nadechl.
"Co takhle ty.." Doběhla ho a zakousla si spodní ret.".. Já.."rozepnula si horní knoflíček róby."..hmm?"
"Vztek tě sežere." Zněla mu v uších slova Osmého.
Nevydržel.
Svrhl jí na zem do rozšlapaného bahna a chytl jí ruce. Čtvrtá se zasmála. "Tak ty to rád tvrdě? hmm? tak se ukaž!"
Dvanáctý ji chytl pod krkem. "Nemám čas na tvoje hry couro! Nech mě být!"
Čtvrté začal rudnout obličej, ale její smích nepřešel. Zdvihla hlavu, co jí to Dvanáctého stisk dovolil a zašeptala. "Přitlač!"
"Jestli někdy vztáhneš ruku na ženu osobně ti vyrvu vnitřnosti z těla." Slyšel opět slova Osmého. Nebyl to vlastně hlas Osmého, byl to ženský hlas hlas čtvrté. Vážný, chladný bez citů.
Ucítil na svém hrdle nůž. "Co by asi náš přítel Osmí řekl na tvoje vychování." pokračovala. Žena pod ním se zasmála a zmizela.
"Rozumím, že jsi naštvaný..." Pokračovala.
"Nech mě jít!"
"Trochu úcty, chlapečku." přitlačila mu nuž víc do krku, až mu začala téct krev. "Co chystáš!" Vyzvídala, ale Dvanáctý mlčel.
"Nebudu shovívavá, právě jsi mě chtěl uškrtit. Kam jdeš!"
"Není třeba." řekl zase klidný.
Čtvrtá vyjekla, škubla nožem a pustila ho. Lehce řízla Dvanáctého do boční části krku. Držela se tyče stanu a něco si se zavřenýma očima šeptala.
Dvanáctý přistoupil, aby slyšel co si šeptá. "Jen iluze, Jen iluze, Jen iluze.."
"Ne moje milá to není iluze."
Žena zaúpěla a padla na kolena. "Nebaví mě jak mě každý neustále podceňuje!"
"Jen jsem chtěla vědět...Prosím" Bolestí se svalila na bok a zacpala si rukama uši.
"Vědět co?"
"Druhý říkal... nevrátíte se do rána, pokud se něco nepokazí... AH... přestaň!"
"Mistr Druhý nám chce vzít nesmrtelnost!" Propustil jí. Žena se stále držela sloupu, ale jen odpočívala.
"Jsi blázen." řekla po chvíli. "Druhý neumí ani rozsvítit svíčku, jak by nás mohl zbavit nesmrtelnosti."
"Řekl správcovi, že se spolek rozpouští a přitom nás zbaví nesmrtelnosti."
"Nevěřila bych mu."
"Měli jsme se na vás podívat co byste dělaly s nesmrtelností skrz časovač, ale hned po prozkoumání Osmina se rozbil. Nemyslím si, že to nechá náhodě."
"Co tím myslíš, rozbil! strávila jsem sedm let jeho hledáním a vy ho hned rozbijete?!"
Nelíbila se mu rozčílená.
"Byl tam muž, v té vizi, a on nás viděl skrz nějakou hůl a pak nás vyhodil a rozbil i ty hodiny." Nevěděl proč jí to říká. Byl zoufalý, potřeboval aby mu někdo věřil.
"Kdo to byl?"
Dvanáctý neodpověděl
"Kdo to byl?!"
"Byl jsem to já." řekl provinile. Bál se jí. I když věděl že jí přemůže, v žaludku ho sžíral strach.
"Takže jsi viděl sebe za pár set let jak ničíš náš stroj času a byl jsi s Osmím...překvapivě"
"Jo, ale on byl jiný."
"To dá rozum!" Odsekla. " Z toho jsi usoudil, že bude lepší pro jistotu Druhého zabít, aby jsi neztratil nesmrtelnost a mohl splnit svou vizi. To je ubohý."
"Nebyla jsi tam!" Ohradil se
"Za duši v zatracení!" zaklela "TUCTE! Druhý je propojený s radou a jeho nesmrtelnost je naše nesmrtelnost, když ho zabiješ zabiješ nás!"
"Prosím?"
"Proč si myslíš ze nepomohl bratrovy, když ho Osmí vraždil."
"Myslel jsem, že s ním taky nesouhlasí."
"Byl to jeho bratr!... kdyby zemřel Druhý zemřela by celá rada mimo Osmého... Koho jsi hledal?"
"Šestého.." přiznal se.
"Zabil bys náš všechny hlupáku!" Byla na něj naštvaná. Dvanáctý nevěděl co má říct.
"Co když se chystá zabít sám sebe?" Vyhrkl najednou.
Čtvrtá se zarazila a chvíli přemýšlela.
"To by neudělal... Respektuje pravidla, sám je vytvořil."
"Rada je zrušena. Není co respektovat."
"Četl jsi vůbec dohodu co jsi dostal?"
Dvanáctý mlčel.
"Rada může být zrušena jen dvanácti souhlasy s výjimkou mrtvých nebo dlouhodobě nezvěstných."
"Ale..."
"Nenechal by Osmému celý ostrov k jeho vůli."
"Správcova dcera je další hybrid... Ona bude protipól Osmého."
"To je absurdní!"
"Je to budoucí Paní věže..."
"I kdyby to byla pravda, Druhý si vše nejednou pojistí. Nezastavil by si ho."
"nevadí ti tedy zemřít?"
Pohlédla mu do očí, klečící v bahně mlčící. Viděl strach, cítil strach.
"Tak pojď!" vyzval jí.
Vstala a silně ho objala.
"Co to do háje ...?
"Zmlkni!" štěkla.
Dvanáctému se zatmělo před očima přejel mu mráz po zádech a zvedl se mu žaludek. Ztratil rovnováhu, ale to už ho čtvrtá nedržela a tak spadl na tvrdou zem, kde se vyzvracel.
"Cos mi to udělala?"
"Nebuď bačkora a vstávej!" ohradila se.
Byli na náměstíčku před palácem ve špičce věže.
"Hni se!"
Dvanáctý se rozbelhal dovnitř.

Dubové dveře Druhého komnaty se rozlétly. Druhý seděl v křesle před ohněm. Na stolku vedle ležely dvě malé, prázdné baňky. Dvojice mlčky stála, zoufale hleděla na baňky.
"Je pozdě." Zašeptal omráčeně dvanáctý.
"Udělal jsem co jsem mohl." Řekl smutně. "Selhali jsme... teď zbývá jen doufat, že to Osmí a Aia dokážou lépe."
"Co jsi udělal?" Zeptala se Čtvrtá a postavila společně s Dvanáctým vedle krbu. Druhý vypadal špatně. Bíle zakalené oči, hluboké kruhy pod očima a vrásky, které ještě před pár hodinami neměl nevěstili nic dobrého.
"Otrávil ses?" zeptala se nevěřícně Čtvrtá.
Druhý se uchechtl, ale jeho smích přešel v hluboký dusivý kašel.
"Je to protijed." řekl Dvanáctý.
"Protijed na co?" zeptala se čtvrtá.
"Protijed na nesmrtelnost a to malé je odlučovací lektvar."
Dvanáctý se díval přímo do Slepých očí staříka a četl v nich jak v otevřené knize. Jeho vůle i odpor byly pryč.
"Nesmrtelnost není dar, je to prokletí..."Pokračoval."Tělo musí zemřít, aby se duše mohla rozvinout."
"Vyšlo mi to akorát." zachraptěl druhý. "Na stole je můj deník. Vedle něj je deník rady, ocenil bych kdyby jsi ho předal Osmému."
"Právě jsi nás zabil!" rozčiloval se Dvanáctý.
"Rozvázal jsem břímě, které jsem nosil již příliš dlouho. Já zemřu, ano. Měl jsem zemřít již dávno. Neupřel bych vám však možnost zestárnout."
"Ale... Dohoda.."koktala Čtvrtá.
"Rád vidím, že tě zase něco zajímá drahá." Usmál se.
"Ale říkal jsi, že zemřeme rychle." Nechápal dvanáctý.
"Potřeboval jsem aby se náš správce přestal o nás starat. Doufám, že se sem nevrátíte. Na stole máte každý dopis. Přečtěte si ho jindy prosím."
"Zestárnu?" Zhrozila se čtvrtá.
"I Osmí nakonec zemře..."
"Viděl jsi mě s Osmím jak ho teď mám přežít?"
"Jsem přesvědčen, že jsi cestoval časem aby ses tam dostal... neříkám, že je to nutné řešení... vždy je nějaká cesta jen jí musíš najít."
"Měl jsem pravdu? Chceš nechat ostrov těm dvoum?"
Stařík se jen usmál.
"Stát se může cokoliv. Dělám jen to, co uznám za vhodné."

"Co teď budeme dělat?" Čtvrtá vypadala čím dál zoufalejší."
"Žít...založte rodinu mějte děti, učte, cokoliv vás napadne. Zapomeňte na nás, jste volní."
"Co bude s věží?" Zeptal se Dvanáctý.
"Nepostavili jsme tuhle věž a nemám v úmyslu jí ničit, ale měly byste zničit knihovnu a palác pro jistotu zavřít. Nebo jen doručte dopis co je určený správci on to zařídí.
Dvanáctý sebral dopis pro Osmého, sebe, Čtvrtou a knihu. Čtvrtá jen stála se slzou na krajíčku vedle hořícího krbu.
"Popravdě jsem nečekal, že to se mnou půjde tak rychle... teď mě omluvte... Chci alespoň umřít v klidu."
Zabouchli dveře a Čtvrtá se zhroutila v pláči na zem. Nehrála to, cítil jak jí sžírá strach a smutek a bylo mu ji líto. Nevěděl proč jí to tak vzalo. Chtěl odejít, ale nešlo to. Nakonec se k ní sklonil zdvihl jí do náruče a odnesl jí do její komnaty. Neřekl ani slovo a šel pryč.