Sny nelžou

Byl to obyčejný den jako každý jiný, otec mě vezl že školy a bylo opět ticho. Nikdy jsme spolu moc nevycházeli, za celou cestu jsme prohodily jen asi tři věty.
Jeli jsme jako vždy přes les, semafor svítil červeně a my zastavili, do uší mi hrála hudba že sluchátek a já se dívala do hlubokých a temných zákoutí lesa.
Byly tam dvě lidské siluety, ale jedna měla rohy a běžela za tou druhou, ta první před ní utíkala a sotva popadala dech, vyndala jsem si sluchátka z uší a řekla to otci, ale nevnímal mě, ani když jsem mu začala kopat do sedadla, ale ani se nehnul. Podívala jsem se zpět na siluety a spatřila jak silueta s rohy trhá na kusy tu druhou a doslova hltá části jejího těla.
Když svou oběť spořádala celou, otočila svůj zrak na mě a začala se pomalu přibližovat. Pocítila jsem strach a zatřásl mě pocit bezmoci, přece bych jen mohla utéct ale otec byl jako bez života, nemohla jsem ho tu nechat, tak jsem jen zamkla a snažila se schovat, sedla jsem si na zem a doufala že mě nenajde. Jenže rozbil okno a co se stalo pak mě málem zničilo, otevřel dveře že vnitř a já vypadla z auta ven. Chytil mě pod krkem a nadzvedl, mohla jsem se mu podívat do tváře ale měla jsem stále strach.
Pak mě hodil zpět do auta a zašeptal mi do ucha ,,Pokud se probudíš, zemřeš."
Pak mě probudila jaká si rána, byla jsem ráda že to byl jen sen ale později jsem litovala, můj otec prudce zabrzdil a já se praštila. Začal po mě řvát ať vystoupím, tak jsem to udělala, přešla jsem k jeho dveřím a on mi řekl ať si kleknu, s výrazem říkajícím ,,Okey?" jsem si klekla, vytáhl zbraň a namířil ji na mé čelo. Proběhl mi celý život před očima a s jeho posledními slovy ,,Nejsi moje dcera." vystřelil...