Sirotčinec

Ležela jsem na zemi a cítila na krku teplý dech, někdo mě shodil z postele a sklonil se ke mě, neměla jsem odvahu se otočit na záda a podívat se kdo to je, tak jsem tam jen ležela a čekala co se bude dít. Najednou bylo ticho, světla se opět rozsvítila a mě spadl kámen ze srdce. Žádné z ostatních dětí se neprobudilo i přes to že můj pád na zem a křik byl celkem hodně hlasitý, tak nic. Nikdo se ani nepohnul.
Když se rožla světla, dostala jsem odvahu se rozhlédnout kolem sebe, jenže než jsem stihla udělat jakýkoliv pohyb, slečna Winterová, majitelka sirotčince ve kterém jsem byla mě vytáhla za ruku a okamžitě se mě začala vyptávat co dělám na zemi a proč nespím.
Řekla jsem jí a ona mě s pochopením poslala zpět do postele. Poslechla jsem a šla si lehnout, dívala se na mě zvláštním výrazem, jakoby byla zhypnotizovaná, ale to jsem neřešila a šla spát. Ve tři hodiny ráno jsem se probudila, vrzala mi postel, zase jsem byla vzhůru jen já. Neřešila jsem to, dokud mi někdo nestáhl deku pod postel. Začala jsem řvát a brečet, když v tom se probudila jedna holka, najednou všechno utichlo a deku jsem měla opět na posteli.
Začala mě uklidňovat a vyptávala se co se děje. Vše jsem jí řekla a ona se začala smát.
,,Co je na tom vtipného?"
,,Co je na tom vtipného?!" Zopakovala
,,No?
,,To že leží pod tvou postelí ty hloupá, dobrou..."
Okamžitě usla a já se bála, podívala se pod svou postel a cítila jak mi studený nůž projíždí krkem.
Celý můj život mi proběhl před očima a já naposledy vydechla...