Dva neznámí - 4

Možná ano. Až to bude nejméně čekat, zapomene. Zapomene na trápení, které ji provází životem. Třeba se jednou zasměje. A kdo ví, třeba právě vedle něj. Je zajímavé, jak člověk, který pro vás tak moc znamená, vám dokáže tak moc ublížit. Jsou to maličkosti, jenomže ona jako ta citlivá duše, hledající pochopení, má sklon k tomu, aby si vše brala příliš osobně.
Je to poměrně milé a hodné děvče. K některým lide až moc, na což velmi často doplácí. Většinou využíváním, vlastně jen využíváním. Nikdy zcela jasně nepochopila důvod, proč tomu tak je, ale její minulost není ideální, možná působí určitý druh karmy. Možná jsou to jen rány osudu, aby se stala ještě silnější než kdykoli dřív. To se dozví, až bude na konci svého krásného života, který není ještě ani v polovině.
Když byla ještě žákyní na základní škole, nebyla oblíbená. Bylo to jejím vzhledem. Vždy měla krásné dlouhé vlasy, které nosila v culíku či copánku, aby se jí nezacuchaly. Neumíte si představit, jak nádherné oči měla. Tajemné, velké a černé! Jakmile jste se do nich ponořili, nebyla cesta, která by vedle zpět. Vždy z nich číšilo tajemství, které nikdy nebylo vyřčeno. Toužila po tom, aby ji někdo spasil. Ukázal jí, že svět je dobrý. Neměla postavu jako topmodelky, ale tím se nikdy nezabývala. Duše pro ni znamenala mnohem víc než vzhled. Vypadala poměrně zanedbale, ale nebyla. Ukazovala druhých lidem jinou část své osobnosti než jaká ve skutečnosti byla. Kdyby někdo nalezl tu krásu jejího nitra dřív, nyní by byla jinde. Baculaté tvářičky byly jen jemnou tečkou na jejím kulatém obličeji. Pořád se smála už jako miminko. Zůstalo jí to už napořád. Nechtěla mít moc přátel, chtěla najít jednoho, ale pravého. Někoho, kdo zůstane vedle ní až do konce jejího příběhu. Neměla žádného přítele, žádného kamaráda. Byla introvertní a velmi chytrá, navíc jako bonus získala ve třetí třídě brýle, a tak se ihned stala terčem výsměchu. Provázel jí několik let. Dokud...
Dokud si neuvědomila, že je bytost a chce, aby ji celý svět tak také bral. Nechtěla být pouze tou černou myškou, která nikdy nevyniká z davu, protože ona toužila po tom jít vidět. V sedmé třídě přišel její největší zlom. Obarvila si vlasy, ostříhala se, nakoupila si nové oblečení a zhubla sedm kilo. Najednou se začala líbit klukům a přišli první přátelé. Měla je hrozně ráda a bylo jí fuk, že jí doposud šikanovali. Měla s kým chodit na procházky, ven, měla si konečně s kým povídat. Ovšem intelektuálně byla děvčata úplně někde jinde než ona. Ona chtěla poznat svět, filosofii a co milovala nejvíc na světě, bylo psaní. Neuměla si představit jediný den bez této činnosti. Byla to její droga. Z frajeřiny začala užívat lehkou drogu – cigaretu. Lidé kolem ní se začali hemžit a ona nebyla sama. Ovšem pořád nenašla nikoho, s kým by mohla procházet světem a filosofovat s ním o životě. Takový nebyl nikdo. Jejím nejvěrnějším přítelem se stal notebook a povídky, které psávala po nocích. Nebyly dobré ani špatné, ale byly jen její. Nikoho jiného a nikdo je nikdy nečetl.
Stala se jednou z ikon třídy a šikana se jí začala úplně vyhýbat. Byla oblíbená. Její život se kompletně změnil a přitom stačilo tak málo. Spolužáci pochopili, jaká vlastně je a co všechno jí prováděli jen kvůli vzhledu, přitom neznali její duši. Mrzelo je to, ale ona to přešla a nechtěla se vracet do minulosti. Kompletní přeměna přišla v deváté třídě, když přišla a místo brýlí začala užívat kontaktní čočky. Svět jí začal ležet u nohou. Následně přišla první velká láska, ale o té jsem vám již vyprávěla. Její zájmy se zcela lišily od zájmů svých vrstevnic. Zamilovala se do jednoho konkrétního sportu, kterým byl hokej. Nikdo tomu nemohl uvěřit, jak důležitým se hokej stal v jejím životě. Již od dvanácti let si přála být redaktorkou svého oblíbeného klubu, a tak si připravila budoucnost tak, aby jí to jednoho dne vyšlo a ona žila svůj sen. Nebavilo jí učit se autorech jiných dob, přestože se sama chtěla stát autorkou nějakého bestselleru. Nejoblíbenější autorkou se stala Anna Frak se svým deníkem. Byly si tak podobné. Jako kdyby kousek Anny sídlil v ní. Brala ji jako svou sestru a vždy, když se přiblížila ke svému cíli, pohlédla na nebe a řekla: ,,To je za tebe, Anno!" Některým lidem to způsobovalo husí kůži, ale jí úsměv na rtech. Nikdy nedělala nic jen pro sebe, ale všechno za ně obě. Měly stejný sen a za ním ona šla proto, aby šťastné byly obě dvě. Pokud již cítila, že je na pokraji svých sil, Anna byla ta, která ji dávala sílu, aby se nevzdávala. Její deník znala téměř nazpaměť. Zaryl se jí do hlavy a do srdce, skoro by se dalo říct, že se jí tam vyryl. V jistým částech však měla pocit, že ona je autorkou Deníku. Některé části jí byly povědomé, jako kdyby je už někde viděla, ale přitom neměla kde. Díky ní Anna stále žije a bude žít ještě dlouho.